Od počátku 60. let 19. století, v době nového rozmachu českého národního života, se začal postupně rozšiřovat hřbitůvek kolem vyšehradského kostela sv. Petra a Pavla, pod vlivem sílící myšlenky vytvořit na tomto místě, opředeném nejstaršími pověstmi, národní pohřebiště. Nově vzniklý spolek spisovatelů českých SVATOBOR pak zamýšlel vybudovat čestnou společnou hrobku významných osobností - SLAVÍN, avšak omezené finanční prostředky nedovolily tento záměr realizovat.

Až v roce 1889 to umožnil velkorysý čin smíchovského starosty a obchodníka s dřívím Petra M. Fischera, který z vlasteneckých pohnutek vynaložil 30.000 zl. na vybudování společné hrobky národní, Slavína „k pohřbívání nejslovutnějších, nad jiné vynikajícím způsobem o národ český zasloužilým mužův ...“. Darovací listinou ze dne 6. června 1889 pak P. M. Fischer věnoval tuto „hrobku společnou slavnému spolku Svatoboru u výhradní jeho vlastnictví a v další pečlivou jeho ochranu“.

Věnovací listinu koncipoval vyšehradský probošt Mikuláš Karlach. Proto když mecenáš žádal vyšehradskou kapitulu o poskytnutí pozemku pro stavbu, bylo stavební místo věnováno a kapitula si stanovila pouze podmínky pro pohřbívání. Základní kámen byl položen 7. září 1889 a stavba byla dokončena v roce 1893. Petr M. Fischer se ukončení stavby nedočkal, zemřel v roce 1892.

Stavbu Slavína navrhl a provedl arch. Antonín Wiehl a k sochařské výzdobě si vybral prof. Josefa Maudra, který vytvořil krajní sochy:

„Vlasti truchlící“ s nápisem
„Svých velkých synů prach, vlast truchlíc, zemi vrací“
a „Vlasti vítězné“ s nápisem
„Jich skutky, jásajíc po věky lidstvu hlásá“.
Na vrcholu stylobatu umístil okřídleného Génia vlasti na sarkofágu a s upraveným citátem Fischerovy darovací listiny:
„Ač zemřeli - ještě mluví“.

Před čelní stěnou Slavína na sarkofágu s nápisem „Kdo ve mě věří, nezemře na věky“ byl umístěn odlitek krucifixu od sochaře Václava Levého. Vlastní hrobku Slavína tvoří podélný prostor zaklenutý valenou klenbou s lunetami. Celá klenba je pokryta dekorativní mozaikou, stěny jsou obloženy mramorovými deskami. Výklenky na rakve jsou zakryty kamennými deskami. Vnější boční stěny hrobky jsou vyzděny z pískovcových kvádrů, zadní stěna, která tvoří součást ohrazení hřbitova, je z kyklopského zdiva. V levé boční stěně jsou dveře pobité bronzovým plechem, vsazené v pískovcovém ostění. V protější stěně hrobky je půlkruhové okno s pískovcovým ostěním. Nad hrobkou je v celé šířce žulové schodiště, které přechází v terasu vydlážděnou velkými žulovými deskami. Na horních stupních schodiště stojí mensa, na terase sokl se sochařskou výzdobou. Zadní a boční stěny terasy uzavírá zeď obložená deskami ze švédské žuly se jmény pohřbených. Zdivo zadní stěny viditelné z vnějšku je z lícových cihel. Přestože stavba hrobky Slavína byla dokončena a od roku 1901 se do ní pohřbívalo, nebyla dokončena vnitřní výzdoba. Strop interiéru byl opatřen mozaikou, stěny a podlaha byly pokryty mramory, hroby byly uzavřeny lesklými deskami ze sienitu a na stropě byly zavěšeny kovové zlacené lampy. Vlys nad hroby byl opatřen nápisem:

„Svědomí ustlalo nám tu klidně,
ač chtěli jsme víc, než jsme zmohli.
Kéž tak i vám, co přijdete po nás
a lidskosti chrám vystavíte výš.“

V roce 1938 předložil prof. arch. Josef Fanta návrh na rozšíření Slavína, kterým mělo být získáno asi 260 nových pohřebních míst. Náklady na celkovou přestavbu měly dosáhnout 1, 200 000 Kč a na výzdobu hrobky 250 000 Kč. Svatobor ale neměl v té době dostatečné finanční prostředky, a když byl v roce 1941 projekt finančně zajištěn, nemohl být realizován, protože za německé okupace byla veškerá stavební činnost zakázána. Po druhé světové válce byla péče Svatoboru o Slavín stále těžší vlivem poměrů, o nichž se můžeme podrobněji dočíst v následující stati o historii tohoto spolku. Svatobor, třebaže bez prostředků, stále pociťoval svou odpovědnost za tento památník, ale podařilo se jen tolik, že byl v roce 1967 zapsán do státního seznamu nemovitých kulturních památek podle paragrafu 7 zák. č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách.