Home page    Akce     Semináře     Napište nám      Zpravodaj    Zajímavé WWW stránky      Publikace

 

Z P R Á V Y

 

VÝBĚR ČLÁNKŮ Z ČÍSLA 4 / 08
(vyšlo v říjnu 2008)
 
 
 
„OBRAZOBORCI“
 
aneb „Co se nosí…“
 
Václav Potoček
 
 
Jsem častým průvodcem exkurzí školní mládeže, středoškoláků i starších, na Vyšehradský hřbitov. Naučil jsem se velmi citlivě volit rozsah informací o navštívených významných osobnostech, které tu jsou pochovány. Nechci ty mladé uvádět do rozpaků, nechci mentorovat. Někdy je mi ale smutno z jejich nevědomosti o podstatných jevech a osobnostech naší kultury, a také historie. Když se zastavíme u Karla Čapka a Karla Hynka Máchy, nelze se vyhnout okolnostem, jejichž já jsem pamětníkem – mnichovského diktátu, druhé republiky a německé okupace – ale to je pro tyto děti jenom dávná historie, jako byl pro mne v jejich věku třeba počátek 20. století a první světová válka. Já jsem ale měl to štěstí – na rozdíl od mnohých dnešních hochů a dívek - že jsem poslouchal všechny útržkovité vzpomínky předešlé generace, rodičů, příbuzných, že jsem hodně četl, takže jsem si skládal dost živý obraz těch dob, kdy jsem ještě nebyl na světě, a až na osobní prožitek bídy, hladu, strachu, který mi chyběl, jsem se v mnohém vžil do té doby. A nenápadně, nenásilně jsem si osvojoval i vědomí sounáležitosti se svým národem, vlastenectví, které tenkrát nebylo opovržlivou charakteristikou, jak ji šíří někteří naši současníci.
Vžívám se do myšlení těch mnohých příslušníků dnešní generace, kteří nemají stejné zázemí, jako jsem měl já. A je mi bolno z toho, že od mnohých současných veřejně působících lidí – nejen novinářů, ale i dalších, slyší a čtou informace, které jim (v lepším případě) způsobí zmatek v názorech, nebo (v tom druhém případě) je z pohodlnosti přijmou tak, jak jsou jim podány: o malosti, zbabělosti našeho národa, o temných stránkách životopisu lidí, kterých by si národ měl vážit. Jako by jim chtěli vnuknout do vědomí, že vlastně není velkých idejí, že všechno a všichni ti lidé měli negativní rysy, pro které k nim nemusí cítit úctu a nemusí se snažit o jejich následování jako příkladu.
Jeden významný spisovatel, v 70. letech disident a po roce 1990 i diplomat, člověk, jehož autorita je všeobecně uznávána, dokázal zhodnotit celoživotní pedagogické a filologické zásluhy Václava Hanky jedinou kategorickou větou: „Největší podvodník 19. století!“ Koho po tomto sdělení bude zajímat, že se Hanka zasloužil o vydávání starých rukopisů, když znovu objevil a publikoval např. ztracené spisy Jana Husa, nebo to, jak se zasloužil o povznesení Lužických Srbů, intenzivně odnárodňovaných, atd.?
V minulých měsících vstoupil na mediální scénu nový časopis, zabývající se historií. Na obálce prvního čísla, mnohonásobně zvětšené i na obrovských billboardech v ulicích, byla vypodobněna hlava Jana Žižky, kterou provázel nápis tučnými, velikými písmeny: „BYL ŽIŽKA HRDINA, ČI VRAH?“
26. května jsme slyšeli v Českém rozhlase upoutávku ke knize Libora Budinského „Deset prezidentů“, která právě vyšla. Dozvíme se prý v ní, že „Tomáš G. Masaryk utíkal za milenkou, stejně jako současný prezident Klaus“. (Takže „nebyl lepší“… Nehledě na záměrně zkarikovaný obraz TGM.) Jaký v tom je rozdíl od demagogie padesátých let, že „Masaryk dal střílet do dělní-ků“? Nebo jiné místo: „Beneše pro jeho spřízněnost s TGM nazývali Masarykovou opičkou.“ Myslím, že nejsem daleko od pravdy, že to je snad přímo opsáno z aktivistického tisku druhé republiky, kdy se zvířilo společenské bahno a mstilo se za poměry v Masarykově a Benešově republice. Ale tiskne se to v roce 2008!
Rozmlouval jsem s redaktorem jednoho týdeníku – raději jej nebudu jmenovat – s nímž jsem procházel na jeho přání Vyšehradským hřbitovem. Byl to zhruba třicátník. Chystal si článek o tomto místě a jeho otázky směřovaly stále k témuž: Co by se tu dalo najít senzačního? Nějaké pikanterie? Vyhověl jsem mu jedinou informací, jak Spolek architektů dostal od Svatoboru souhlas s pochováním Pavla Janáka ve Slavíně, ale protože nešlo o rakev, nýbrž o urnu, vyšehradská kapitula, která tehdy měla právo neopominutelného stanoviska k pohřbům v tomto areálu, vyslovila s uložením popele nesouhlas. P. Janák byl poté pochován na hřbitově nad Šárkou. (Mimochodem, jeho hrob byl později zlikvidován a ostatky architektovy byly přeneseny do hromadného anonymního hrobu.) Redaktor týdeníku se silným kulturním zaměřením (!) poslouchal mé vyprávění, a nato se zeptal: „A prosím vás, kdo to byl, ten Janák?“ (Nemluvím již o tom, jak v otištěném článku mi vložil do úst slova, která jsem nejen neřekl, ale ani neodpovídala skutečnosti; byla taková, jaká si vymyslel ve svém zaujetí pro „temné stránky“ naší minulosti.)
Občas mimoděk vyslechnu výklad učitelů kteří provázejí své svěřence hřbitovem. Jejich znalosti, zaujetí a pedagogická práce jsou vesměs úctyhodné, i když tu a tam vysloví něco jen ve zkratce, tu užitečné, jindy poněkud chybné. Tím druhým případem byl mladý učitel, který musel být před rokem 1989 ještě chlapec a jeho informace o té době nejspíš formovaly některé pozdější heslovité poučky. Při pohledu na desky se jmény na ochozu Slavína, kde je kromě křížku při horním okraji také zlatá pěticípá hvězdička pod jmény, „poučil“ žáky, že to se takhle muselo za předešlého režimu… Stranou, abych jej neshodil před jeho žáky, jsem mu ukázal, že toto znamení je i na deskách z let třicátých a čtyřicátých, tedy není daní starému režimu, a že stejně jako křížek jde o křesťanský symbol, a to pěti ran Kristových. Chtěl bych věřit, že takovéto zavádějící informace, z mělkého ideologického zápalu, jsou výjimkou. Děti mají respekt ke svému učiteli, měl by si proto důkladně rozvážit, co vnese do jejich důvěřivých myslí.
Jedna naše členka si při čtení článku o Mik. Alšovi v minulém čísle vzpomněla na exkurzi do Národního divadla před několika lety, kdy mladá průvodkyně znectila Alšovy lunety „Vlast“, přirovnavši je ke „stejně méněcenným komunistickým propagačním plakátům“. Je třeba dodat, že se setkala s ostrým nesouhlasem členů přítomné společnosti, kteří ji o Alšovi patřičně poučili.
Na Vyšehradě je pochován univerzitní profesor hudební vědy, který se věnoval především české hudební kultuře středověku, o níž sepsal unikátní monografie. Další monografie, trvale cenné prameny pro další generace, napsal mj. o Z. Fibichovi, J. B. Foerstrovi, R. Wagnerovi, dále čtyřdílnou monografii o T. G. Masarykovi a studie o B. Němcové a A. Jiráskovi.
Po nástupu fašismu v r. 1933 byl členem výboru pro pomoc německým emigrantům, prchajícím před nacisty a byl u zrodu výboru na pomoc demokratickému Španělsku, které hubili španělští, němečtí a další fašisté.
Za války byl profesorem Lomonosovovy univerzity, kde přednášel dějiny západních a jižních Slovanů. Z Moskvy, stejně jako Jan Masaryk z Londýna a V+W z Ameriky, povzbuzoval v rozhlasových relacích občany v okupované vlasti. Byl odloučen od ženy, která byla v německém koncentračním táboře a ztratil syna, mj. autora symfonie „Vítězství bude naše“, který je pochován jako stovky dalších příslušníků 1. čs. armádního sboru na Dukle.
Po válce prosadil splnění dávné snahy kulturních historiků i české společnosti – obnovení Betlémské kaple a inicioval společný památník A. Jiráska a M. Alše v letohrádku Hvězda. Stal se prvním prezidentem Čs. akademie věd.
A přece, míjejíce jeho hrob, velice mnozí jen s despektem pronesou: „Jo – Nejedlý…“ A vše, co o něm vědí, je: že „zavedl jednotnou školu“ (vnímanou bez pátrání po podrobnostech jednoznačně negativně), že „nařídil číst povinně Jiráska“ a prý „nenáviděl A. Dvořáka, protože ten mu odmítl dát dceru za ženu“.
Je to jen příklad za všechny. I o jiných ale při poctivém přístupu platí, že míru kulturních a vědeckých zásluh a naproti tomu stinných stránek poválečného společenského působení asi dokáže zvážit objektivně, bez emocí a ovlivnění dobovými mediálními tendencemi až příští generace.
Nesoudní lidé hltají různé bleskové, šípové a podobné drby, že TGM byl šlechtickým levobočkem, stejně jako Božena Němcová, Nerudovým otcem že mohl být J. Barrande – copak by mohli tak geniální a nadaní lidé, myslí si, být dětmi kočího, úředníka, hostinského? Že B. Smetana zemřel na pohlavní nemoc (před časem jsme ve Zprávách přinesli stať, jak tomu opravdu bylo), že Mácha si psal (opomíjí se, že šifrou a jen pro vlastní oči) naturalistický deník, a dává se mu pomalu rovnocenná publicita jako jeho Máji… Kde se bere ta touha po senzacích, byť vykonstruovaných, ta snaha dokázat si, že není důvodu vidět v těchto lidech vzor, ideál, o nějž je třeba i u sebe samého usilovat, i při vědomí, že ho plně nedosáhneme? A proto (podtext a vyvození závěru) se o žádné sebezdokonalení nemusíme snažit…